Přečíst článek nahlas

Luc Rensonnet: Slavnosti svobody jsou důležité

Syn belgického veterána vypráví o svém tatínkovi, který se připojil k americké armádě

Luc Rensonnet z Belgie patří k tvářím plzeňských Slavností svobody. Jako syn Georgese Rensonneta zastupuje belgické veterány. Říká, že do Plzně poprvé přijel s tatínkem v roce 2006 a okamžitě na něj zapůsobilo přijetí, kterého se jim dostalo jak od představitelů města, tak od jeho obyvatel: „V momentě, když jsme se ubytovávali v hotelu Continental, už na nás netrpělivě čekali Plzeňané. Nečekal jsem, že zažiji takové nadšení a takové ocenění veteránů, kteří se nepovažovali za hrdiny. Když jsem se vrátil do Belgie, řekl jsem svým přátelům, že tohle nikde jinde neuvidí.“ Přinášíme rozhovor z dubnového vydání Radničních listů.

Luc Rensonnet (foto: R. Muchka)

Kolikrát jste byl na Slavnostech svobody s tatínkem Georgesem Rensonnetem?

Společně s otcem jsem byl v Plzni celkem třikrát. On se však Slavností svobody účastnil od roku 1990 do roku 2010. V prvních dvou letech ho doprovázel jeho spolubojovník Georges Honin. Tatínek zemřel v roce 2011, dva týdny před Slavnostmi svobody. Od té doby do Plzně pravidelně přijíždím bez něj.

Jak se váš tatínek v Plzni cítil?

Za nic na světě si slavnosti nechtěl nechat ujít. Na základě osobních zkušeností inicioval účast i dalších veteránů. Při oslavách v roce 1995 si pronajal celý autobus. Z Liège přijelo 14 belgických veteránů v doprovodu rodinných příslušníků. Poznal několik primátorů, v roce 1990 se setkal s prezidentem Václavem Havlem a americkou velvyslankyní Shirley Temple Blackovou. Často mi říkal, že Plzeň je jeho druhým rodným městem. Našel zde spoustu přátel. Mně se podařilo za dvacet let nasbírat řadu fotografií, které zachycují tatínka v Plzni.

Vyprávěl vám někdy o tom, co za války a při osvobozování Evropy zažil?

Obecně veteráni moc o svých válečných zážitcích nemluvili. Jednoho dne mu jeden z mých synovců položil otázku: „Dědečku, zabíjel jsi Němce?“ Odpověděl: „Když se ocitnete tváří v tvář někomu, kdo je ozbrojen, nemáte čas přemýšlet. Buď střílí on, nebo vy, ale občas máte čas se s protivníkem domluvit a pak se můžete v klidu rozejít.“ Vyprávěl, že často byla zima a měl hlad. Ještě několik let po válce trpěl omrzlinami na nohou. Když válka skončila, okamžitě poslal z Plzně rodině dopis oznamující tuto radostnou zprávu. Stále mám poštovní obálku datovanou 10. května 1945 s pečetí US ARMY POSTAL SERVICE. Po osvobození zavládlo velké nadšení, přesto ale musel zůstat ve střehu, někteří nepřátelé se stále ukrývali. Silně na něj zapůsobily květiny, které lidé házeli na džípy a tanky, jejich úsměvy a objetí. Nechtěl být považován za hrdinu, ale za obyčejného vojáka. S rodinou se sešel až 28. března 1946. Všichni byli šťastní.

Váš tatínek vlastně nebyl voják. Byl mladým mužem, který se k americkým vojákům přidal jako dobrovolník. Z už osvobozené Belgie odešel bojovat za svobodu jiných. Vysvětlil vám, proč to udělal?

Kousek od domu, kde za války bydlel můj otec, je vlakové nádraží a řeka Meuse. Mosty a železniční tratě byly zničeny, a proto Němci nemohli postupovat dále. Okolí utrpělo značné škody a ztráty. Na Liège bylo také mezi zářím 1944 a koncem ledna 1945 shozeno 1 689 bomb. Američané požádali krátce po osvobození Liège v září 1944 o posily ke konečné porážce Německa. Němci tehdy měli až pětkrát větší přesilu. Hlásili se dobrovolníci, kterým bylo 20 až 26 let. Na obranu nejen své vlasti tehdy narukovala řada nezletilých, kteří zfalšovali svoje datum narození. Můj otec, který byl příliš hubený, byl poprvé odmítnut. Vzápětí se ale na lékařskou prohlídku dostavil s olovem v kapsách a v lemu kalhot. Mladí dobrovolníci chtěli přispět k ukončení války, a proto narukovali k Američanům. Měli v paměti čtyři roky okupace Němci, zničené domy a především mrtvé a zraněné.

Georges Rensonnet byl členem 17. střeleckého belgického praporu…

V Belgii bylo tehdy vytvořeno celkem 57 střeleckých praporů. Prapor se skládal z velitelství, velitelské roty a pěti střeleckých rot. Celkem se jednalo o 801 mužů včetně 28 důstojníků, 104 poddůstojníků a 669 desátníků a vojáků. Neexistovaly belgické uniformy. Dobrovolníci tak nosili uniformy a přilby mrtvých nebo zraněných anglických vojáků. Často je měli potřísněné krví nebo s dírami po kulkách. V Belgii zůstalo několik praporů, další tři bojovaly v Holandsku, dva se zúčastnily bitvy v Ardenách a další bojovaly v Německu. Pouze pět nebo šest jich překročilo Rýn u Remagenu. Vojenský výcvik 17. praporu probíhal ve městě Peruwelz a trval pouze sedm týdnů. Spočíval ve výcviku v zacházení se zbraněmi a granáty. Tento prapor byl složen z dobrovolníků z provincie Liège a dostal se až Československa, kde osvobodil město Plzeň. Od 4. března 1945 byl dán k dispozici 1. americké armádě, které velel generál Hodges a 28. dubna 1945 byl připojen ke 3. americké armádě generála Pattona. Prapor přišel asi o třicet mužů. Zadržel více než 11 tisíc zajatců a zmocnil se 34 nepřátelských letadel a dalšího důležitého válečného materiálu. Prapor se vrátil do Belgie 13. července 1945, v den, kdy mu nejvyšší velitel amerických armád Dwight Eisenhower adresoval své nejupřímnější poděkování a prohlásil, že na své skvělé činy může být hrdý nejen prapor samotný, ale i celá belgická armáda. Prapor byl rozpuštěn 28. března 1946. Dalších bojů se již nezúčastnil. V roce 1946 se zformovalo Bratrstvo 17. belgického střeleckého pluku. Konalo se několik výročních schůzí a vycházel čtvrtletník. Ten se jmenoval Viviane s V jako Victoria. Vydáno bylo celkem 271 čísel, první v únoru 1948 a poslední v roce 2012. Vlastním celou jeho sbírku.

Vyprávěl vám tatínek někdy, jak se k nim – mladým belgickým dobrovolníkům – chovali američtí vojáci?

Američtí vojáci byli vojáky z povolání, zatímco 17. prapor tvořili dobrovolníci. Proto Belgičany nejprve moc nebrali. Postupně si jejich pomoc ale uvědomovali a vážili si jí. Měli byste vědět, že Belgičané měli velmi omezené vojenské vzdělání a výcvik de facto probíhal v boji. Často byli nasazováni jako průzkumníci, čistili prostor od min, aby americké jednotky mohly postupovat.

Co dělal tatínek po válce? Jak žila vaše rodina?

Po válce bylo nutné obnovit ekonomiku země. Začínali jsme od nuly. Otec pracoval se svým otcem jako nezávislý pojišťovací makléř. Dědeček bohužel zemřel krátce po válce. Příjmy nebyly velké. Díky tvrdé práci mého otce to rodina zvládla, myslím, že jsme žili a žijeme moudře a poctivě.

Kdy jste se vy začal zajímat o odkaz belgických veteránů?

Můj otec byl členem výboru Bratrstva 17. belgického střeleckého pluku, sloužil jako tajemník, poté místopředseda a prezident. Vždy jsem se o činnost praporu zajímal. Když jsem se poprvé zúčastnil plzeňských oslav, cítil jsem, že se také nějak musím zapojit. Jeden z belgických velvyslanců v Praze mě požádal, jestli by bylo možné obnovit aktivity bratrstva, protože se veteráni stávali stále vzácnějšími. V roce 2011 jsem dva týdny po smrti svého otce přijel na Slavnosti svobody sám. Zažil jsem něco, co mě hluboce zasáhlo. Několik Plzeňanů mi přišlo vyjádřit soustrast a svůj obdiv k mému otci. Jeden z nich vyndal peněženku a ukázal fotku mého otce, Nosil ji vždy s sebou.

Jak jsou podle vás, i z pohledu Evropy, důležité plzeňské Slavnosti svobody?

Je důležité si připomínat minulost i vzhledem k tomu, co se děje v jiných zemích, jako je Ukrajina, Izrael a Palestina nebo Demokratická republika Kongo.

Proto tyto oslavy musejí pokračovat, zvláště ty plzeňské, vždyť jsou nejvýznamnější v Evropě. Setkal jsem se s lidmi z různých zemí, kteří se oslav účastnili, byli například ze Švédska, Holandska, Velké Británie a říkali, že Plzni je třeba za jejich pořádání zatleskat a že se ve vašem městě cítili dobře.

Kdo z Belgie letos v květnu do Plzně přijede?

Belgická delegace by měla mít asi tři desítky osob. Deset veteránů zastoupí jejich blízcí, a tak v Plzni budou přítomni Louis Gihoul, Paul Jacobs, José Schindfessel, Michel Gillain, Raymond Smeets, Valère Gustin, Raymond Philippart de Foy, Huber Rauw, Charles Dehousse a Georges Rensonnet. Počítáme s tím, že se zúčastníme vzpomínkových aktů, setkání s představiteli města, mše, Běhu Paměti národa, zavítáme do Holýšova a nebudeme chybět u vzpomínkového aktu Díky, Ameriko!

A i v Belgii si 80. výročí konce druhé světové války připomeneme. V Liège jsou oslavy naplánované do centra města k památníku odboje na 8. května. Připomeneme si i 60. výročí podepsání partnerských vztahů Plzně a Liège.

Na co se vy do Plzně těšíte nejvíce?

Každý rok se těším na setkání s českými a americkými přáteli. Město vyvíjí obrovské úsilí a děkuji mu, že nezapomíná na vojáky, kteří čelili hrůzám války a riskovali své mladé životy. Tak jako můj otec jsem s Plzní velmi svázán. Oslavy jsou pro mne velmi emotivní a každý rok mi tečou slzy. Setkání s přáteli je pro mě tou největší radostí. Každopádně mám jedno přání, a to častěji vidět 17. střelecký prapor ve spojení s Američany v článcích v tisku nebo na sociálních sítích. Vím, že ve srovnání se Spojenými státy jsme malá země. Naštěstí na nás někteří Plzeňané nezapomínají. A není to jen o počtu mých českých přátel.

Takže i díky plzeňským Slavnostem svobody vznikají nové vztahy?

Téměř každým rokem se Američané a Belgičané potkávali v Plzni. Byli rádi, že se zase vidí. Ale také přibývala setkání a přátelství s obyvateli osvobozené Plzně. V roce 1990 bylo založena Cena Jana Palacha, soutěž pro studenty z Plzně. Vítěz byl zván do Belgie asi na dvacet dní, bydlel u veteránů. Všechny náklady platilo Bratrstvo praporu. Mezi vítězi je mimo jiné i Klára Tvrdá, která se provdala za Paula Gillaina, syna veterána. Mezi Belgičany a Čechy existovaly i další svazky. Další Plzeňany přivítal buď můj otec, nebo já a moje manželka. Především bych chtěl ale zmínit Pavlu Kocourkovou. Pavla se již 20 let skvěle stará o belgickou delegaci a zajišťuje naši bezpečnost a pobyt. Dále bych chtěl zmínit i několik dalších osob z radnice, kteří jsou nám blízcí, stejně tak i několik primátorů. Díky iniciativě veteránů bylo stvrzeno partnerství mezi městy Liège a Plzní, Rotary kluby z obou měst i katedrálou sv. Bartoloměje a stejnojmenným kolegiátním kostelem v Liège. To dokládá přátelství dvou zemí a dvou měst.

Georges Rensonnet

• Narodil se 17. května 1924 v Liège (Lutychu) v Belgii.
• Od 18 let pracoval jako pojišťovací agent, po válce založil pojišťovací agenturu Georges Rensonnet & synové
• Když se v září 1944 poprvé hlásil jako dobrovolník k americké armádě, měřil 1,83 metru a vážil 62 kilogramů. Kvůli nízké váze ho nevzali. Ještě týž den se vrátil, „trochu fixloval“, a tak měřil 1,76 metru a vážil 66 kilogramů. Byl přijat.
• S americkou armádou 27. března 1945 překročil Rýn.
• V srpnu 1945 byl jmenován kaprálem, 31. prosince 1945 byl demobilizován a 1. ledna 1946 jmenován seržantem v záloze.
• Hned po své demobilizaci se vrátil ke své profesi. Byl zasnouben a toužil po rodině. V pojišťovací kanceláři, kterou založil, pracoval ještě ve svých 85 letech.
• Bratrstvo 17. belgického střeleckého pluku bylo založeno v roce 1946, Georges Rensonnet se o deset let později stal sekretářem Bratrstva, v roce 1979 jeho místopředsedou a v roce 2009 prezidentem.
• Od roku 1991 se účastnil Slavností svobody, ve stejném roce převzal Pečeť města Plzně.
• Zemřel v dubnu 2011.

Editace textu: Hana Josefová

---